Přestaň kupovat dárky a uvidíš, jak se dítě změní, říká psycholog Studnička
All FACE TO FACE transcripts →
Summary
This interview with psychologist Milan Studnička explores various aspects of child psychology, family dynamics, and parenting. Studnička emphasizes the importance of authentic connection, the impact of parental behavior on children, and the potential pitfalls of modern parenting trends like excessive reliance on technology and material possessions. He also touches upon his personal experiences and professional insights into child development and mental well-being.
Key points- Milan Studnička's approach to psychology is rooted in respect and authenticity, aiming to bring psychological concepts back to everyday people rather than just academic texts.
- Studnička's personal journey into psychology was not initially planned; he pursued it after being told his insights on communication were invalid without formal training, and later found it fulfilling.
- A significant portion of the discussion focuses on the impact of parental behavior and family environment on children's development, with Studnička stressing that children's issues often stem from family dynamics.
- The interview critiques the modern trend of over-indulging children with gifts and excessive screen time, arguing that it hinders their ability to find natural joy and can lead to dependency.
- Studnička highlights the importance of genuine connection and communication within families, suggesting that a lack of it can lead to children seeking validation elsewhere, potentially in harmful ways.
- The discussion also touches on the role of grandparents in child-rearing and the challenges that arise from differing parenting philosophies within extended families.
Chapters
Notable quotes (4)
“Jeho práce stojí na respektu autenticitu.”
“Takže proto jsem si ty věci potřeboval zpracovat v sobě”
“Jako za mě ty moderní gendrový teorie mě, ty mě úplně tahají za vlasy a tyra nemám, takže už už mě vytáhly všechny vlasy, tak z toho jsem nešťastnej, jo, když mi čím dál tím častěji lidi píšou, moje dítě se identifikuje jako tři tečky, tak to mně připadá strašně bizarní a a je mi to vlastně smutno až z toho tématu.”
“Eh, já to vnímám tak, že naprosto bláznovství sahat, uhodit dítě v momentě, kdy neuklidí je, nevím, řekne mi nějaký slovíčko, co tam úplně nepatří, nevím, má blbý známky, jo, takový ty bláznivý rodiče, co se střískají dítě, že dostanou trojku, tak to je nesmysl absolutní.”
0:00Pracuje s lidmi a nejenom s případy. Věnuje se psychologii, rodinám, výchově i vlastní sebereflexi. Jeho práce stojí na respektu autenticitu. Nebere jako pózu a psychologii se snaží vrátit zpátky mezi lidi, ne do odborných příruček. Hostem dnešního Face to Face je Milan Studnička. Milane, krásný den. >> Dobrý den. [hudba] >> Co vás to chytlo? Věnovat se psychologii? nějaký vlastní prožitek nebo jste si říkal, změním svět?
0:31>> Eh, já jsem vlastně nechtěl být vůbec psycholog. >> To tak bývá. >> Eh, bylo mi asi 28 nebo 27. Já jsem hodně přednášel o komunikaci a a to téma mě obrovsky zajímalo a ale xkrát jsem slyšel, co kdy to tady do co do toho žvaníš, když než seš psycholog. Jo. A jsem řok to vystuduju, abych abych to poznal ten obor. A i přesto, když jsem studoval, tak jsem to nechtěl dělat. A dokonce jsem si udělal výcvik a nechtěl jsem to dělat, ale cítil jsem, že mi, že když se s někým bavím, že mi to vlastně jde a v podstatě mě to strašně baví a
1:04naplňuje. Takže to byl takovej pozvolnej proces, kdy jsem do toho vlítnul. >> No, když jste říkal, že jste to nechtěl dělat, ale přesto to děláte, tak tam musel být nějaký impulz, že jste si třeba začal všímat těch vztahů mezi lidmi, jak funguje ta psychologie. >> Já jsem o tom, já jsem hodně už přednášel o výchově dětí. Nebyl jsem psycholog, ale protože jsem to studoval.
1:25Bylo to moje obrovitánský téma. Vycházelo z toho, že jsem se necítil jako dítě dobře. To je jasný. A to bylo to moje téma, jo? Jak to dělat tak, aby ty děti v rodinách a zároveň i ty rodiny se cítily hezky. Takže já jsem nejdřív jenom přednášel a pak už jsem začal i těm rodinám pomáhat v tý každodenní praxi.
1:41>> A prožil jste sám nějaký trauma? >> No, bylo to divoký, když jsem byl malej. U nás doma to bylo hodně divoký. >> Jakože rodiče nefungovali. No, tatínek dost pil a dost rozbíjel věcí a a házel dost věcí z okna skrz zavřený okno i tak bylo to takový hodně divoký dětství. Takže proto jsem si ty věci potřeboval zpracovat v sobě >> a říct si hele takhle já to nikdy nemůžu dělat. Takhle to nejde.
2:06>> To je to, že se člověk poučí z toho, co vlastně zažije a nechce to >> kopírovat. Potomně. Já si vzpomínám, že už nějak ve 13 letech jsem si říkal, tohle můj dítě v životě nemůže zažít. To je něco strašnýho. Ta psychologie je velmi složitá, byť velmi zajímavá, ale existují nějaké mýty o psychologii, tak jak ji vnímáme, nebo takový ty věci, který si říkáte vy odborník, to je úplná blbost?
2:30>> Já teď vůbec nevím. Jako za mě ty moderní gendrový teorie mě, ty mě úplně tahají za vlasy a tyra nemám, takže už už mě vytáhly [smích] všechny vlasy, tak z toho jsem nešťastnej, jo, když mi čím dál tím častěji lidi píšou, moje dítě se identifikuje jako tři tečky, tak to mně připadá strašně bizarní a a je mi to vlastně smutno až z toho tématu.
2:56>> Čím to je? Je to tím, jak to ovlivňuje společnost? Je to jakýmsi tlakem už ve školách. Je to o tom, že když to dítě už zaraného dětství umí číst, samo si najde na tom internetu, co si budem, >> kde se to bere. Já za sebe, proč mi to vadí >> takhle takhle brzy ty děti informovat o tom, že si můžou zvolit svoje pohlaví, protože děti ve věku 12, 13, 14, eh, když jim to třeba jsou sociálně nezralý jako okolí, většinou jsou to ty děti, který jsou trošku vyčleněný v tom kolektivu, takže nějak nevyčnívají, trošku jsou šikanovaný. Vlastně ty, kdybysme vzali ten obraz dětí, který
3:36chtěj tu změnu, tak jsou dost podobný. >> Mhm. Mhm. Jo, většinou rodiče s nima moc jako nekomunikujou, děti jsou úplně samy a najednou najdou cestu, jak znova být vtaženy do děje, jak najednou získat komunitu, která je bude extrémně podporovat. No a pak uteče pár let a zjistíj, že vlastně je to nezvratný poškození, že jo, a už s tím nejde nic dělat. Takže proto mi to vadí, že mnoho psychologů to bude fakt naproti a podporujou to, >> místo, aby to nechali třeba až po 20.
4:02roce, kdy už opravdu ten člověk zase trošku víc dozraje a pak se může vědomě rozhodnout, kterou cestou se vydat. Než se pustíme do další části rozhovoru, chci poděkovat Drogerii DM za podporu pořadu a přejeme vám co nejvíce momentů, kdy můžete být prostě já. >> Ne nadarmo. Tady v některých zemích je dospělost až v 21 letech, protože to tělo a ta psícha vlastně dozrává až do těch zhruba 20 let.
4:27>> Jung říkal, že zrajem okolo 33. roku, jo, že ty Kristovy léta jsou symbolika toho dospělosti člověka. Takže Ale jasně chápu. >> Jo, to už je dost. 33. To už myslím, že kdyby někdo opravdu se cítil jinak, že už by měl mít ten prostor, ale ne ve 14 letech. >> Hm. Eh, může to mít eh velkej vliv a velký, nechci říct narušení, ale eh nějaký narušení tý psychiky právě pro toho člověka do dalších let, když takhle brzo začne experimentovat, ať už ať už sám a nebo třeba s pomocí rodiny.
4:58>> On problém je, že ty děti už vlastně tu psychiku narušenou maj. Oni vlastně hledají cestu, jak vyřešit nějaký svůj problém. z pocitu nepřijetí, pocitu toho, že jsou úplně sami a chtějí se někam začlenit. Jo, takže oni už jsou vlastně mají problémy a oni si myslí, tohle bude cesta z toho problému, ale není. >> Je to ještě větší problém, když vy se setkáváte s těmi dětmi a rodinami, že když se to dítě takhle třeba identifikuje jinak a má pocit, že se začlení, tak ne asi každý kolektiv je tak tolerantní, že >> mm a pak se to vyčítá těm netolerantním dětem. Mudí třeba spolužáci říkali do sedmičky, tak
5:36mu prostě nebudou říkat teďkom Hanko. >> Jo. Takže je to jako logicky, že ani ty děti to nechápou vůbec. Jim to není jako logick. Teď teďko mnoho těch dětí cítí jenom nějaká pozice, póza, jenom nějaká aktuální, jo, takže je tolik problémů, který to může přinýst. Já jsem zrovna nedávno četl nějaký rozbor na internetu, že přesně nějaký aktivistický hnutí říkalo, že to ale přece přirozený, že dítě je svobodný tvorbrat, ale jak vy říkáte, ta psychika se vyvíjí jako i tělo. Eh, čili říkáte, když už někdo chce se sebou něco dělat, >> počkat, >> počkat do dospělosti a pak ať se rozhodne.
6:13>> Přesně tak. >> Hm. >> Aby právě se nestalo, že mu bude 18, 19 a najednou bude nešťastnej. A což těch případů jsou stovky? i vy sám máte ve svých mezi svými klienty. >> Já to já já to dávám ruce pryč v tom smyslu, že já bych byl na ty nebyl bych empatickej k těm dětem v tom smyslu, že bych je podporoval v týhle cestě.
6:33>> Takže s těmahle jako případama nechci pracovat. >> Jaký je takový váš klasický tradiční klient? >> Eh, klasicky to probíhá tak, že mi zavolá nějakej rodič. Já mám napsáno na webu, že nepřijímám nový klienty, takže mi zavolá, že má akutní případ trable se svým dítětem. A a vždycky je takový to poselství opravte mi dítě. A já jim na to řeknu, že to dítě ani nemusím vidět, že potřebuju vidět rodiče, >> protože zejména malý děti vůbec nepotřebuju vidět. Já potřebuju vidět ty rodiče, >> protože pokud dítě začne vykazovat zvýšený známky agrese nebo začíná být izolovaný, prostě jsou tam nějaký jako nejčastější věci, tak to je vždycky o tý
7:13rodině, není to o tom dítěti. A stalo se, že jste se někdy spletl, že z tohodle obrazu rodičů vlastně jste si říkal, aha, tak tam je něco úplně jinak, že? >> No, já nepracuju s psychiatrickými klienty, já jsem psycholog, jo, takže já se vždycky zeptám, jak se to dítě projevuje a rodiče mi řeknou: "No, začne být trošku naštvanej, d." Takže úplně jasný známky toho, že to dítě je z něčeho frustrovaný, ale čtyřileťák vám to neřekne. Hm.
7:36>> Šestileťák vám to úplně nepopíše. Proto potřebuju vždycky pracovat s tou rodinou. >> Hm. Jo. Takže než rodiče přijmou to, že ta cesta bude skrz změnu toho rodinnýho systému, tak to chvilku trvá, že to není jako opravit dítě, ale když opravíte dítě v rodinným systému, který je nefunkční, tak to vlastně vůbec ničemu nevede. >> Co je podle vás eh v dnešní době největší problém těch rodin? Kde, kde, kde se to vlastně kde je ten kořen toho, proč ty děti třeba takhle fungujou nebo nefungujou? Ale jak to pozoruju za sebe, tak se obrovský množství rodin nebo jednoho z rodičů vzhlédnou k respektujícím přístupu k dětem, což je
8:12skvělý. Já to propaguju. Jenomže to špatně uchopěj. >> Hm. >> Takže oni pod jako vizí a s láskou k tomu, že ty děti chtějí jako opečovat je to co nejlepší, tak si ani nevšimnou, že to dítě najednou přestává respektovat toho rodiče a začne tomu rodiči šéfovat a ta rodina to nezachytí. Oni si myslí, že to dělají dobře podle příruček, ale neuvědomujou si, že sice si myslí, že se domlou domlouvají s dítětem, ale to dítě rozhoduje o tom, jak to dopadne, jo. A to rodiči to fakt uteče v tý lásce k tomu dítěti. No a najednou mají čtyřleťáka, pětileťáka, který ty rodiče začne mlátit, nadávat jim sprostě
8:45urážet. To má výbuchy vzteku třeba hodinový. >> Ale to není vůbec o tom dítěti. >> To je o tom, že ti rodiče nepochopili ten princip, že já jsem pořád rodič, ale jsem ochoten se snížit na úroveň toho dítěte. Když mě to dítě respektuje, ale pokud mě nerespektuje, já nemůžu být respektující, když ono vlastně mi chce šéfovat. A tohleto ti rodiče vase se v tom motaj, topěj. A fakt se mi stává, že mi třeba zavolal mi klient, který mi volal: „Pane studničko, bije mě můj syn.
9:13Jo, mě taky bije, ale v ringu, protože mám 19 letetýho syna a dělá MMA, takže a já říkám: „Jo, a kolik mu je?" On mi říkal: "Čtyři." >> A já říkám:„ Ale vždyť jste táta. Jo, no, já vím, ale já nechci mu způsobit trauma. Nevím, co mám dělat. Jo, takže mají něco načteno ti rodiče, teď mají strach jenom houknout na to dítě, aby náhodou nebylo traumatizovaný a tím pádem si nechají od toho dítěte ubližovat a tím nejvíc ubližujou tomu dítěti. Tak to řeším dost často.
9:38>> Jsou to i takový ty obrázky, který já bohužel eh čím dál častěji vidím v městské hromadné dopravě v obchodech, kdy to dítě řve, křečí, leze po všem možným a maminka tam jenom kouká, divně se usmívá, >> protože neví, co má dělat. >> Ale tam je, tam je těch vlastně problémů víc. Jedna věc je, že my nechápem tenhle princip. Druhá věc, že obrovský procento rodičů jsou odpojený od svých dětí.
10:01Obrovský procento. Vždyť já to vidím, jedu v Praze autem, jak kočárek, maminka, telefon v ruce, jak to odpojení je šílený. >> Takže my se nedokážem vlastně připojit ty dětský radosti a pořád je někam šoupem, strkáme. Jo, i ty obchoďáky. Jsem zažil tolik momentů, kdy dítě se v obchoďáku někam rozběhne, upadne, maminka k němu splavená, přilítne, začne mu dávat na Jo, v takovým ještě v tom afektu, v tom stresu musím ještě to nakoupit, to nakoupit a tohle odpojení od toho dětskýho světa způsobuje, že zase dítě se naopak odpojí od těch rodičů. Jo, jako nedokážem žít s těma dětma, jako užívat si to, nespěchat, netlačit na pilu, jo, být v takovým tom
10:39plynutí s dítětem. To učím svý klienty. >> Hm. Když jste mluvil o tom, že tady ráno zadek, teď se hodně hodně eh probírají ty takzvané fyzické tresty a někdo říká: "Škoda rány, která padne vedle a nás taky rodiče". občas vylískali a žijeme. Jak to vnímáte vy v rámci té dětské psychologie? Psycholog řeknu, jak to vnímám. Ještě mě zavřou. Jo. [smích] Eh, já to vnímám tak, že naprosto bláznovství sahat, uhodit dítě v momentě, kdy neuklidí je, nevím, řekne mi nějaký slovíčko, co tam úplně nepatří, nevím, má blbý známky, jo, takový ty bláznivý rodiče, co se střískají dítě, že dostanou trojku, tak to je nesmysl absolutní. Ale když mě dítěť bije,
11:20[smích] jo, tak se budu bránit, jo. A to je právě ten ten ta věc, >> jo. Když mě to dítě napadne, probůh a co mám jako dělat, stá koukat na ně >> nebo napadne zvíře nebo něco takového. >> Jasně, tak se musím přece tak třeba ne bránit, že rozbě, ale chytnu mu ty ruce prostě použiju sílu, abych zastavil tu agresi toho dítěti vůči mně. Ono musí pochopit, že přece nemůže mlátit tříleťák svojí maminku nebo svýho tátu.
11:41To prostě nejde. A tomu nevysvětlíte to tomu dítěti. Můžete mu hodinu říkatonzíčku, maminka se nebije. Prásk, prásk. Když to, když mu chytne pevně ruce, no tak nebude bít. Maminku, >> eh, vidím, že se to ubírá divným směrem. Divným směrem. >> Ale byl byste pro takový to zachování takzvaně dostanu na zadek, když udělám opravdu nějakou hroznou blbost. Eh, neříkám, aby někdo si vybíjel svoje nějaký trauma, ale ale takzvaně dát, pardon, přes přece ještě někoho někoho nezabilo.
12:13>> Tam jde fakt o ten koncept, jo. E, když je rodič vnímavej, není frustrovanej, nemá jedinej důvod bojovat s dítětem a hlavně dítě nemá důvod bojovat s rodičem. Já to musím fakt jako jako zarámovat. >> To dítě je naprogramovaný k tomu poslouchat člověka, který mu věří. To je program z přírody. Kdyby to tak nebylo, děti umřou. To znamená, když ten rodič se chová jako rodič, dospělej člověk, klidnej, má život pod kontrolou, má radost ze života, tak to dítě poslouchá jak hodinky. V tom je právě ten klíč.
12:44Ale pokud je rodič frustrovanej, smutnej, otrávenej, pořád si stěžuje, pořád se tam někdo hádá, no tak to dítě mu nevěří tomu rodiči. Tudíž když po něm rodič něco chce, tak to dítě se staví na zadní. Je to princip, jako byste, nevím, nesnášel nějakýho souseda a ten vám radil, co máte dělat na zahradě. No tak předpokládám, že ho nebudete poslouchat a to dítě to takhle má.
13:06>> A proto to dítě začíná startovat vůči rodičům, takže to už je odpojenej od toho dítěte a do toho ještě má být, že dítě neposlouchá, takže to vůbec nefunguje. Takže proti tomudle jsem naprosto. Pokud dítě zlobí svýho rodiče, je to vždycky věc toho rodiče, ne toho dítěte. >> Hm. Jo, proto já navádím rodiče k tomu, aby se zpátky připojili k dětem, aby pochopili tu dětský, ten dětský svět a uměli se chovat tak, aby to dítě chtělo následovat toho rodiče.
13:32>> Možná si taky uvědomili, že i oni jednou byli dětmi >> a že dělali možná horší věci. >> Příklad sobota. Jo. A sobota a teďkom maminky tam křičej po dětech, že se nechtěj převlíknout s pyžama a já a když ke mně mi to jako říká:„No, můj syn je hroznej, on ještě v sobotu v 10: jde v pyžamu." A já jí říkám: „A v čem vám to vadí?" On přece nemůže být pyžamu 10.
13:51Jenom z jakýho důvodu? Protože a to jsou ty momenty, kdy a takových je stovky, kdy rodiče nesmyslně tlačí na nějakou kravinu [smích] >> a nebo sami jsou v pyžamu. >> No jo. A nedává to smysl. Říkám, když jdeme ven, no tak logicky se dítě převlíte do tepláku, ale proč by nemohlo být v 10 hodin v sobotu, když se nikam nejde, hraje si doma s legem v pyžamu.
14:13Takže je tam spousta takovejch drobunkch detailů, na který rodiče nesmyslně bazírujou. Ty děti se samozřejmě stavějí na zadní. No a pak se to rozbíhá do velkých obrátek. Takže já se pomáhám rodičům to zklidnit, aby to rodiče bavilo to rodičovství, aby děti bavilo být s takhle skvělýma rodičema a je to potom koncert to pozorovat. >> Hm. A je jedno, jestli mají ty rodiče jedno nebo pět dětí, že >> přesně. A tam jde o to pochopit ten princip, >> jo. A to je moje práce vlastně vysvětlit rodičům, že mají skvělý děti a zároveň, že jsou skvělý rodiče jenom nepochopili nějakej drobnej detail. A jak vnímáte takový to takový ten model, kdy se
14:48prarodiče mchají do té výchovy těch rodičů, ty těch dětí, ale zároveň i těch rodičů, >> že v podstatě buď to nahrazujou a nebo ti rodiče jsou zoufalí ze své tchýně, tchána babičky, dědečka. >> Je to náročný. Vlastně pod celou historii lidstva e spolupracovaly, rodiny jako celek, takže prarodiče byli naprosto klíčový pro výchovu dětí. Babičky, dědečkové prostě vyprávěly příběhy, tím učili ty děti. Takže vlastně vždycky to fungovalo jako celek.
15:18Akorát dneska jsou tak rozdílný pohledy na všechno >> že je logický, že děda to vidí jinak, babička jinak, maminka jinak a táta jinak. No a pak je to velkej průser. >> Hm. >> Takže jinak by kdysi bych řek, je to klíčový, aby pro rodiče byli s dětma a pomáhali. Dneska vidím, že v mnohých rodiče v mnohých rodinách je to velkej problém.
15:36>> Hm. >> A zejména, když řekne prarodič dítěti, neříkej to mamince, ona by se zlobila. No, tatínek je úplně blbej. Jo. A a a to a to se děje, jo. >> Tak tam je lepší to jako od toho prarodiče prostě k těm dětem nepouštět, pokud není ochoten vnímat, jak to chcem dělat my, ale je to složitý téma.
15:55>> Hm. Ano. Pak někdy třeba ty prarodiče zachraňují celou tu situaci. >> Přesně tak, protože někdy třeba rodiči opravdu to nezvládaj. Teďkom ten prarodič, že jo, to vnímá, že to je fakt špatně. Je to je to fakt citlivý téma a klíčem je zase komunikace v celý rodině. A má to, Milane, velký zásadní vliv na vývoj dítěte i tu psychiku, když třeba ti rodiče nefungujou, prostě to zkrachuje a převezme tu výchovu, ať už soudně nebo domluvou, ten prarodič, že tam chybí ten prvek, že to je pořád babička a dědeček, že něco tomu dítěti chybí.
16:23>> Dítě potřebuje pevnou vazbu s dospělým člověkem. Svým způsobem je teoreticky jedno, jestli to je babička, dědeček, maminka, tatínek. Samozřejmě ideální je, když tam má tu pestrou paletu těch dospělejch. Vždycky je to lepší, protože to dítě se umí lépe orientovat ve vztazích, jo. Ale když je tam aspoň jeden dospělej, ke kterýmu to dítě může přimknout, důvěřovat mu a nechat se vést, tak pořád z toho může vyjít s relativně čistým štítem.
16:47>> V momentě, kdy tam není žádnej dospělej, ke kterýmu to dítě se může fakt připojit, věřit mu, konzumovat ty příběhy a fakt jako být s ním sposouladu, pak se připojí k vrstevníkům a je to je to ztracený, protože vrstevnický vztahy ty děti vlastně destrujou úplně. No, >> čili pořád je dobrý, když dítě má nějakého dospělého, který může být vzor.
17:08>> Ano. >> Stejně tak model je asi relativně jedno, jestli dítě vychovávají dva pánové, dvě ženy, ale důležitý asi, aby mělo to dítě zázemí. >> Aby mělo zázemí, aby tam aby, aby cítilo tu lásku toho dospělýho, zároveň přirozený hranice. Prostě já jsem dospělej. Jsou nějaký pravidla, který se, který já hlídám, aby ty zde neporušoval, protože ty ještě ty hranice neznáš. Až budeš velkej, taky je poznáš.
17:31Takže je to takový vlastně přirozená, jo, koexistence s těma dětma. Samozřejmě čím víc dospělých, tím líp, jo. Dítě fakt potřebuje dospěl, nepotřebuje tolik vrstevníky. >> Stejně tak je teď pestrá škála nabídky alternativních školek, škol. Nakolik je dobrý to využít a nakolik nám to eh zničilo tu společnost ve smyslu, že dáme naprostý hranice a dělej si, co chceš a nejsou tam v uvozovkách téměř žádná pravidla oproti tomu standardu?
17:59No, já vždycky říkám svým klientům, že když dají dítě do státní školky nebo školy, je tam velmi malá pravděpodobnost, že tam bude osvícenej pedagog a velká pravděpodobnost, že to bude velkej průser. >> Když dám do alternativní školy, je tam větší pravděpodobnost, že tam bude osvícenej pedagog a menší, že to bude velkej průser. Protože lidi, kteří jdou dělat do těch alternativních škol, přece jenom mají už jinej vztah k dětem. Jinak by do toho nešli, šli by do státní klasický školy.
18:25>> A škola jako taková je instituce, která dětem bere radost z učení. Dítě je bytost, která se chce učit od malička. Je úplně úplně nabitý všechno absorbovat, jde do školy a tak zhruba po třech měsících už ho učení nebaví. >> Čím to asi bude, když dítě je naprogramovaný, k tomu se učit celej život. Hm. >> Takže jako vždycky, když když říkám klientům, pokud můžou, hlavně ne státní školství, protože to snad to je nereformovatelný. Za mě to je něco šílený.
18:52>> Nic moc se nezměnilo za ta léta, že jo. >> Je to vždycky o nějakým člověku, nějakej pedagog. Občas je státní škola, kde je skvělej řiditel a tím pádem okamžitě ta škola mění to nastavení, jo. Takže jsou i osvícení pedagogové ve státních školách tím, jak přednáším po celé republice, setkávám se s nima, ale ta procento je jako mizerný.
19:10>> Hm. téměř každý týden, druhý týden vnímáme v médiích případy dětské agresivity, násilí jako velkého násilí, velké agresivity a taky se tady často přetřásá, že za to můžou počítačové hry, YouTube, další modely. Jak vy to vnímáte? Je to až natolik eh ta vize toho, že když dítě si hraje střílečku, že půjde, někoho zabije nebo zmlátí? >> Hele, statisticky kdokoli, kdokoli někoho někdy takhle zastřelí, tak hraje počítačový hry. Jenomže dalších 99 % lidí hraje taky. Jo. Takže to je asi jako každej, kdo pije vodu, někoho zabije. Jo, asi takhle to vnímám.
19:46Problém je v rodinách, že jsou ty děti odpojený. >> Hm. >> Vždyť já taky se synem hraju střílečky a opravdu nikoho nestřílí po ulici. Je to bezva kluk, přátelskej, milej. Ale jde o to, že když ti rodiče nechají to dítě prostě takhle ladem, to dítě tam hraje hodiny a hodiny a hodiny. Jen tak logicky je odpojený od života, >> odpojený od vztahu. Nemá je kde získat, když jenom střílí. Jo, tak tam v tom je ten problém. Ale pokud je funkčně rodina, děti mají svý koníčky, sporty, normálně prosperujou ve škole, mají svý kamarády a do toho si zahrajou, není žádnej problém.
20:17>> Hm. Mí to pod kontrolou. >> Přesně tak. Je to o tý rodině. A já jenom za loňskej rok 25 mých dětskejch klientů mělo detox. P tříměsíční detox. Já to doporučuju každý rodině. Třeba příklad, pokud dítě nedodrží čas, na kterým se domluvíme, automaticky je to známka závislosti. No a závislost se léčí tím, že to dotyčnýho [smích] vlastně očistím od toho zdroje závislosti. No a je to funguje to bezvadně. Bez telefonu, bez Playstationu, bez počítače, bez televize na tři měsíce a ty děti jsou jak vyměněný.
20:48>> Chvilku je to vzdorování, chvilku je to. >> No tak přě tak tři týdny jsou naštvaný, moc nemluví s těma rodičema. A pak si na to zvyknou a najednou tati, jdem na brusle, mamko, jdem si deskovku a najednou to dítě se vrací zpátky jako do normálního provozu. Ale není to o trestu, je to o tom, že řeknu dítěti, hele, když tady budou tyhle věci, znamená to, že seš závislej. V pohodě, to je nemoc, za to nemůžeš, to vyléčíme jedna dvě. Jo, takže je to o tý lehkosti bytí a důslednosti v činech. Kde se tedy potom bere podle vás psychologů, psychiatrů doslova, jak to teď někdo nazval v
21:21nějaké reportáži, epidemie psychických onemocnění dětí, ať už jsou to obsidantně kompulzivní, ale i další závislosti a další a další. Kde, kde kde to vyrostlo najednou? >> Z rodin to není o dětech. >> Ale i když ta rodina třeba skvěle funguje [smích] ale to není o skvělým fungování. Já už jsem zažil tolik příběhů, kdy rodina na venek vypadá strašně skvěle, ale tím, že já jezdím do rodiny, jo, tak to vidím ty nefunkční vzorce. Rodina může prosperovat, můžou všechno být sluncem zalitý, ale rodiče podráždění, rodiče odpojený, rodiče tlačí příliš na výkon, tam těch témat je strašně moc. Problém je, že chybí ten lidskej kontakt. U nás třeba doma, já skončím práci, uděláme si
22:01nějaký jídlo a povídáme si, nemáme televizi, >> povídáme si, ale já mám už všechny děti dospělý a my si furt povídáme. Sedíme jako rodina, povídáme si o tom, co se děje a takhle to bylo vždycky. >> Mhm. >> Takže vlastně rodiče úplně ztrátí ztrácí kontakt s dětma. Málokterá rodina >> někam ho odloží a dělají si to svý.
22:17>> Ano. Málokterá rodina si povídá s 12etými, 13letými dětmi a hlavně ty děti odmítají ty rodiče. >> Hm. >> Jo. Takže to není vůbec o tom, že děti by se odpojily a pak jsou jako problematický. Je to o tom, že rodiče vůbec nechápou ten svět dětskej. Oni se odpojili od svých dětí, snaží se je furt někam vytláčet, aby se tam škola a tam kroužky a všechno a rodiče se vlastně nezajímaj. Řeší si to svý a pak se divěj, že děti jsou od nich úplně odpojený a mají svý trable. A když se vrátím zpátky, pro ty duševní problémy.
22:44V momentě, kdy dítě ztratí vazbu na rodiče nebo na dospělýho člověka, to je to je jako pevnej vztah plnej důvěry. Ten se ztrácí už kolem třetího roku, jo, v mnohých rodinách. Mm.
23:02čemukoli a tím pádem už to dítě nemá ten pevnej bod a když má potom nějaký trable, nepůjde za maminkou, maminko, já se trápím tím a tím, ale půjde za tím vrstevníkem a nebo to začne psát někde na chatu a už si to řeší po svý linii a to je ten největší problém, kterej se tady děje >> včetně nějakýho sexuálního násilí a tak dále a tak dále.
23:19>> Přesně tak už se to rozjíždí. Za mě, já vždycky říkám rodinám, nedávejte vůbec malým dětem do ruky mobil, telefon, tablet, vůbec to vůbec to tam nemají ty děti mít. Pustit jim tam nějakou pohádku v televizi jednou za čas, jinak si prohlížet knížky, povídat si o životě, chodit do přírody a a když tohle říkám mladým rodičům, a co jako budu dělat v autě s tím dítětem? Tak si budete zpívat, říkat říkanky, dívat se z okna a počítat barvy vozů. To co jsme dělali my jako mali. Přesně. Jo, takže právě problém je, že dospělí udělají ze svých a teď to teď to řeknu jako vulgárně, udělají z nich feťákm.
23:56>> Já ti dám tablet a ten dětskej mozek má obrovitánskou vlastně jako adaptabilitu na ten displej, takže se automaticky začne vytvářet dopaminy jenom díky tomu displeji a dítě se odpojí od reálnýho světa. >> Vemte si, už jsou tříleťáci, kteří úplně pláčou, že nemají tablet v ruce. Historicky křiky. >> Hystericky, jo, když to vezmete tomu malýmuž úplně vříská a fláká se to a a to zavinili rodiče, ne ty děti.
24:18>> Hm. >> Takže ta cesta, aby děti neměly ty duševní poruchy, je vzít tablety, vzít telefony, vzít počítače, když jsou malý a být v přírodě. >> Chodit do parku, do lesoparku, do lesa, blbnout s nima, běhat, aby děti zažívaly nepohodlý. Potřebujou zažít studenou vodu, mít hlad přes den. Tohle potřebuju se odřít, jo, být od bláta. Tohle děti potřebujou. A pak máte zdravý děti, který normálně >> a mít hlavně s nimi kontakt a povídat si. Ano, vlastně neztratit ten kontakt.
24:46>> Tak takže večer třeba místo nějaký televizí a kravin si lehnout do postele s dětma a povídat si, co ten den prožili. To jsme dělali pořád. >> Přečíst pohádku. >> Přečíst ano. Vyprávět příběhy. >> Vyprávit příběhy. >> Jo. Takže já jsem měl seznam příběhů, který jsem jel a vždycky jsme měli se synem nějaký téma, tak jsem na to vymyslel příběh a ten jsem mu vyprávěl.
25:02Příběhy jsou to nejlepší, co můžem vyprávět dětem, >> kterj se i to dítě učí, že jo. >> Já jsem se třeba četl životopisy vědců, sport. to, co vy děláte, tak jsem si čet životopisty takhle zajímavých lidí a ty jsem převyprávěl v příbězích synovi. >> Pořád jsem vyprávěl příběhy. Pak je tady ještě jeden nešvar, o kterým vy asi možná rád budete mluvit víc a to je, že mnoho rodičů, ať jsou z jakékoliv sociální vrstvy, zahrnují děti dárky, eh, nejenom Vánoce a tak dále, ale prostě když už teda nevím jak, tak jdu a koupím mu drahý autíčko nebo mobil, nebo tablet a nebo ho zavalím pod tím
25:37stromečkem, že vlastně není vidět ani dítě, ani stromeček. Jo, >> to je nádherné. Já vždycky tím lidi hrozně štvu, jo, ale protože si když si to uvědoměj, tak jsou naštvaný většinou vždycky na toho, kdo to jako uvědomění způsobí. Malý dítě je z principu radostná bytost. Má radost úplně ze všeho. Pokud máte kontakt s rok a půl malým dítětem, tak kouká na ptáčky, na čmeláky, rozlije vodu, chchtá se, plácá do toho rukou. No, ty děti jsou úplně šťastný vlastně z života, ze všeho, z toho poznávání. A v momentě, kdy mu dáme dárek, zase zaplaví se tam ten krásnej dopamínek, ona má z toho výbornej pocit a já ho vlastně těma dárkama odtrhuju od
26:16tý přirozený radosti, kterou v sobě maj. A teď si vemte, i maminky si říkaj tatínkové, já mu udělám radost. Takže maminka chce vyrobit radost radostný bytosti >> a tím, jak začnem vyrábět děti, dítěti radost s těma dárkama, tak ono ztrácí tu schopnost radovat se jen tak. >> Hm. Takže vlastně zase je to jako s drogama, s displejem, s čímkoli jiným.
26:39Já vlastně vytvořím z toho dět takovýho kofeťáčka na dárky a pak to začne mami, já chci dárek, já chci dárek, já chci kuličku, já chci autíčko. No rodiče, protože neví, co s tím, tak tak jo, tak jedno a už to fičí. A dárek při každým nákupu v obchoďáku, dárek při každým výletu, při každý návštěvě zou musíme kupovat plyšáka. A vytvořili jsme závislost na dárcích. Dítě nejde do zoo za zvířátkama, jde do zoo do tý poslední prodejny u tý kasy. A to zase způsobili rodiče tím, že nevnímají tyhle souvislosti.
27:09>> My jsme opravdu mnohdy, teď to řeknu blbě hloupí v tom, že nevíme, že to dítě to vůbec nepotřebuje. Nepotřebuje dárky, nepotřebuje displeje, nepotřebuje nic. Potřebuje toho rodiče, potřebuje čas s tím rodičem. není dobrý teda, ale potom a to asi nejste úplně proti třeba odměňování, jak pamatuju, že jsem byl malej a šli jsme třeba na očkování, >> tak mi vlastně maminka řekla, že eh pokud všecko bude dobrý, tak mě zmrzlinu, nějakou drobnost, >> že to je vlastně jako odměna toho a motivace, aby se i to dítě třeba nebálo a že ví, že >> no jedna věc je motivovat skrze nějakej vnější akt a druhá věc motivovat skrze
27:44smysl >> a dítě je velmi smysluplná bytost, takže já jsem úplně jako odpůrce dávat dárky za něco. >> Hm. Hm. Ale když už tak příklad, viděli jsme, byli jsme v kině se synem, když byl malinkej na to, jak se ochočí drak, nevím, takový to o tom ta pohádka kreslená o drakovi, bylo to moc pěkný. On: Jé, já bych si chtěl hrát s drakem, tak pojď, nějakýho najdem, koupíme a ať můžeš mít. Takže to není o tom nedávat dítěti dárky. Je to o tom, že zrovna má to dítě nějakej projekt, nějakou vydělalo nějakou pohádku, má nějaký téma, dinosaury třeba, tak jdu a nečekám na Vánoce, na narozeniny a ten den, když
28:16se o tom bavíme, tak jdu do toho obchodu, koupíme jednoho dinosaura, dohodnem se na nějaký částce, dítě má hračku, jo, hraje si s tou hračkou a vlastně tu hračku využije do maxima, >> podílí se na tom výběru, na tom nákupu a je to v klidu. Ten problém je, že rodiče neustále kupujou dětem dárky. jedou na výlet, dárek, dárek, dárek. A to je ten problém. A nejhorší je vracet se z nějakých cest a dovézt dovézt dítěti dárek. Nebo babička jde na návštěvu a přiveze dárek, protože to dítě se přestane těšit na babičku, ale začne nás těšit babi, coses mi přivezla? A kdo teďkom poslouchá, pokud uslyšíte jedkrát
28:53větu od dítěti, tati, cos mi přivez, mamy, cos mi přivezla, vy řeknete nic a to dítě má smutný oči. Už se netěší na vás, ale na věci. >> Hm. >> A to je strašně smutný. A dá se to vyléčit tím, že >> každý jsme to zažili. No. >> No, já ne, naštěstí, protože jo. A protože mám mám dva vnuky, nedostali ode mě ještě jedinej dárek. Jo, jeden bude mít pět.
29:12>> Máte dva vnuky, >> no. Jeden bude mít pět, druhej tři. Jedinej dárek nadostali. Těší se na dědu. >> Hm. >> Moje žena ním nadává dárky. Těší se na babičku a to je to fantastický. >> Hm. No, máte asi pravdu. >> Ale je to velkej skok v tý rodině. >> To je hodně velkej skok. Já myslím, že takovejch 80, 90 % rodin eh, babičky a tatínkové, maminky vozí ty dárky.
29:37>> Ano. A chci ještě říct, že vlastně dítě si neváží toho, na čem se nepodílí. Já my jsme třeba se synem vyráběli věci, takže jsme šli do lesa a vyrobili jsme prak třeba a ten kluk si ten prak potom hlídá, protože se na něm podílel, trval to nějakej čas. Vyrobili jsme luk, pořád jsme ohýbali někde klacky, vyráběli luky, praskalo nám to a pak si toho vlastně strašně cení to dítě. Hm.
29:56>> Když si vyrobí to dítě hračku nebo si jí přitáhne z lesa nějakej klacík, no, tak si s tím potom hraje a je tam ta jeho fantazie zapojená. Když to, když mu koupíte nějakej plastovej nesmysl, jo, tak to tam dítě někde s tím švihne, pak to rozbije a řekne vám ještě však mi koupíš novej. A to je ať a rodiče si vyčítají dětem, že si ničeho neváží.
30:14Přitom si neuvědomuju, že si toho nemůžou vážit, když se na tom nepodíleli. >> S těma hračkama mě napadlo, h když vyjedu do hračkářství, tak opravdu sám nevím, co bych si koupil, kdybych byl to dítě a nebo když jdu na nějakou návštěvu a někdo chce nějakej dárek právě. >> Ale mám rád, když můžu dávat dárky, který to dítě nějakým způsobem rozvíjí.
30:33Myslíte si, že takový ty dárky jako puzzle, pucle, Lego a tyhle věci, který tvoří to dítě vlastně nějakým způsobem samo a musí tam fungovat ta fantazie, že mají smysl? Když už jsou starší ty děti, tak není problém, ale já bych stejně mu ho nekoupil. Já bych to si s ním vybrat. Mhm. >> Jo. Já já A proč? Já bych to vysvětlil v momentě, kdy tam už ten ono i v Bibli napsaný, že dar kazí srdce na obu stranách, jo, já vlastně dávám ten dárek a už očekávám reakci toho dítěte, ty jeho šťastný, radostný očička, a už si ho vlastně zavazuju nějakým způsobem.
31:04Takže kdybych to příklad, kdybych to koupil, protože jsem narazil na skvělý Lego, já jsem to dělal i u syna tak, že jsem to prostě fláknul do pokojíčku, když nebyl doma. A když přišel doma, tak si toho všim. Jé, tady nová krabice. Jo, jo, mně se líbilo, tak jsem ti ho tady vzal. Aby tam nebyl ten závazek. Dávám ti dárek, ty se raduj.
31:20>> Mhm. >> Jo. Takže třeba když babičky chtěly kupovat mýmu synovi nějaký dárky, já říkám:„Jasně, klidně to přivezte, ale já nebudete mu to předávat. Já mu to tam šlehnu do pokoje až v průběhu někdy týdne, jo. Aby tam nebyl nebyl vytvořenej ten závazek. Mm. Ho, jé, ty seš hodná bab, žees mi něco koupila nebo jé, co to je za kravinu? Aby to tam prostě vůbec nebylo, jo? Nenaučit to dítě na tu závislost, na to obdarovávání, protože tím to dítě pořád nějak manipuluju a vlastně odvádím ho od tý podstaty, ty radosti ze života.
31:49>> Hm. >> Je to trošku jako jo, trošku těm lidi zlobím, ale když vidím výsledky na svých klientech a hlavně v naší rodině, tak je to nádhera. >> Já se ještě vrátím k tý dětský duši nebo duši do zpívání. e hodně teď je eh v placu eh slovo deprese, >> kolik moc jsou děti a mladý lidi skutečně v depresi, takový tý jako nemocný depresi a nebo je to takzvaná ta depka, přesně, nedostanu dárek, zakázali mi rodiče počítač a kolo a tak dále, >> ale u těchiletejch dětí už je to fakt e plošný.
32:25>> Hm. >> Fakt nemají jiskru v oku. >> Hm. Já i když syn dělá dřív, že jo, kolektivní sporty, tak jsem viděl ty zombie děti chodit na ty tréninky. To vidíte, to dítě je bez bez nálady, bez energie, bez šťávy a je to proto, že ty děti nemají vize vůbec v životě. Vlastně malý dítě pořád sní, jo, mé fantazií, představuje si spousta věcí. Když se zeptáte prvňáčků, co chtějí být, tak vám každý prvňáček řekne nějaký povolání, nějakou, když se zeptáte 12, 13 let, nevím. Nevím. Takže my tím zase dospěláckým přístupem zabijem v dětech to snění, to to vizionářství, co má v sobě každý dítě. A jakmile dítě nemá
33:07vizi. A teďkon co ono vidí? Vidí jednoho či dva frustrovaný rodiče, který nebaví jejich práce. Do toho vidí, že ho škola vůbec nebaví. Vůbec neví, kam v životě směřuje, takže ten život jako takovej ho vůbec nebaví. Jediná cesta je hrát nějaký hry, protože to je útěk od reality. Tomu ještě zakážou rodiče z logickejch důvodů, tak je ještě naštvaný a pak to dítě nemá vůbec nic.
33:29>> Znám ale případy některých rodin, kdy rodina skvěle funguje, komunikujou spolu, nemají tu televizi, povídají si, jezdí na výlety, ne, nepřekyuje to dárky, nepřekypuje to peněz. >> Aha. >> A vlastně je tam ta láska. Přesto to dítě v nějakých 12, 14 se odpojí, začíná se oblíkat do černýho emo a je vlastně v depresích, depresích, depresích a ty rodiče si neví rady. Já vám garantuju, že tam bude nějaký téma. Vždycky je tam téma.
33:55>> Tolik rodiny za tu za ty roky za mnou přijelo tolik funkčních rodin a když jsme se dostali do detailů, tak tam vždycky nějaký téma najdete. >> Jinak to není možný, protože v momentě, kdy to dítě má pevnou vazbu s rodičem, tak prostě funguje, ztrácí pevnou vazbu s rodičem, tak se začíná připojovat třeba do těhletěch komunit a tam si najde svoje místo, což ale znamená, že primárně ztratilo tu vazbu s rodičem. Je na to krásná kniha. Držte si svý děti.
34:23>> Takže třeba kdo nás poslouchá a zažívá to, přečte si knihu, držte si svý děti. Tam je to krásně vysvětlený. >> A a nebo je tam ještě jedno velký téma a to je sozenec. >> Mhm. Jasně. >> Je to velmi podceňovaný téma. mnoho rodičů, >> když se narodí nový dítě, že vlastně dáváme tu lásku víc tomu mladšímu, než >> tohle je velmi častý, že se to děje u těch starších sourozenců, >> protože ten starší sourozenec má statisticky mnohonásobně víc negativních interakcí s rodiči. Rodiče chrání toho mladšího před tím starším, takže je tam víc okřikování, víc povinností, víc všeho a tam je ten detail, kde se to
34:58dítě může odpojit i ve funkčních rodinách, >> že rodiče nezaregistrujou, že to dítě si vlastně myslí, že ho nemají rádi. Ky jste mluvili i o vašem prožitku alkohol v rodině a tak dále. To násilí nějakým způsobem na kolik procent se dá říct, že když dítě vidí třeba, že rodič pije nebo >> fetuje, eh, že z něj bude alkoholik nebo feťák? Jak moc dá se to vůbec tak ta?
35:23Ono obrovsky záleží na tý další cestě toho dítěte, na tom uvědomění, >> že je běžný, že se dostáváme do stejnejch modelů, jako dělali naši rodiče, protože tomu rozumíme, jo, když >> nebo si vybíráme i pak partnery podobný, že jo, tak napadle. >> Přesně tak. Takže v momentě, kdy si neuvědomuju, že se dostávám do stejnýho modelu, tak opravdu to může být naprosto totožnej model. A já když jsem šel po eh jako tradici naší rodiny, tak tatínek pil, jeho tatínek pil a údajně i jeho tatínek pil. všechno to byli silný chlapi, vojáci, jo, takový ty, který tu situaci rodinnou nezvládli. A dokonce si vybírali ty podobný ženy, který zase
35:58vykazovaly jiný známky jako chování. Jo. A já jsem v tom vlastně naštěstí jsem si to uvědomil brzo. >> Hm. >> Takže jsem si proto i vědomě řekl, teď nemůžu pít, protože je tam v tý rodině velká tendence k závislostem. Pak jsem si uvědomil, já vlastně nepiju jenom, protože se bojím, že to strach, to není vlastně jako zdravá. Takže jsem si s tím začal pracovat, abych e jako pochopil, co to v tý rodině bylo, ty schémata, který tam jsou a abych byl svobodnej v tý duši, aby to bylo moje rozhodnutí a a mám radost z toho, že se to jako podařilo, ale je fakt, že já jsem byl
36:28nespokojenej už v těch 13 letech, že jsem to takhle nechtěl. Máte za tu svoji kariéru dosavadní nějaký ex exemplární příklad, na který nikdy nezapomenete, nemusíme být detailní, ale něco, co vás buď vykolilo, říkal jste si, tak vrátím diploma, nebo vás rozesmálo naopak. Něco takovýho unikátního. >> Eh, to teď, teď asi nevím, spíš co se děje často a je to vlastně unikátní v tom, jak je to častý. A když já pracuji s párama a když ke mně přijde nějakej pár, tak ta šablona mě fakt někdy je těžký se nezasmát. Hm.
37:03>> Začnu se ptát jako partnerů jako co jako řešej. Paní mi řekne, chlap je naštvanj, že tam vůbec musí sedět s nějakým psychologem, že jo. To je jasný. Paní řekne, že mají velký problémy v rodině. Chlap řekne do jakých problémů, o čem to mluvíš, si jenom občas pohádáme. A já se teda zeptám, jak to teda ta paní vidí a řekne:„No, já už se chci rozvíst." A teďkom mě fascinuje to, že jak ti chlapi reagujou: "Co, o čem to mluvíš? Proč mi to nikdy neřekla?" Ona mu řekne: „ Vždyť ti to říkám už pt let." No hele, tak to seš naštvaná, to nevnímám. Takže co teda? Co mě fascinuje vlastně pořád a
37:33pořád je to takový to, že se mi chce smát být, je to vlastně hrozně smutný, jak jsme odpojení od těch partnerskejch vztahů a jak mnoho mužů vůbec nevnímá nespokojenost tý ženy a zase naopak, jak mají ženy tendenci veškerou svou nespokojenost projektovat do mužů, za to všechno můžou ti chlapi. >> Jo, takže to je úplně úžasný, jak nefungujou ani právě tyhle vztahy.
37:53>> Když je tam to dítě, že jo. >> A proto se to vždycky projeví do dětí. Takže já proto tak rád pracuju vždycky s párama, když je tam problém u dítěte a to dítě se vyléčí za každou cenu. Když to zvládnou rodiče, to dítě se vždycky přidá. Vždycky. >> Když vidíte ve vývoji toho světa, jak jsme si říkali teď, opravdu mnoho dětí v rámci depresí, závislostí. Je z toho východěsko nebo říkáte si, stane se nějaký zlom a všecko se to změní? Je je nebo nebo naopak bude hůř? Já jsem vlastně klidný v tom smyslu, že v historii se pořád všechno vrací v cyklech. Hm.
38:28>> Takže jedno jednou bylo všechno už to jednou, to je v bibli, že jo. Všechno už to jednou bylo. Vždyť už nevím, Platon nebo Aristoteles už psali o tom, že mládi jsou hrozný, jo. Takže všechno tady bylo, takže jestli se to vykyvne na jednu stranu a děti budou úplně blbnout, tak se zase časem to vrátí zpátky do nějaký rovnováhy. Takže toho se nebojím.
38:45A jestli to bude za naší generaci nebo až další, to je otázka. Ale já vidím, kolik rodičů chce. Je to z toho jsem vlastně strašně nadšenej, kolik vidím skvělejch rodičů, který to jako uchopili, najednou pochopili, že to je o nich, ne o těch dětech. A >> přijdou třeba sami a řeknou: "Měl jste Milane pravdu. Děkujeme za to, že jste nám uveřel ty voči". Ty zpětný. My máme projekt do Vychovat, že jo. Tam máme spousta kurzů, takže i ti kurzisti nám píšou, že jsme jim strašně pomohli otevřít oči a a to je krásný. Takže proto mě ta práce tak baví, že ty výsledky naštěstí vidím.
39:13>> Práce s lidma je krásná, ale nejnáročnější na světě. >> Mhm. Jak vy se čistíte mozek, myšlenky, psychiku, protože to není jednoduchý, aby člověk nevstřevával do sebe úplně to všechno. >> Svým způsobem jeden z faktorů je moje fantastická rodina, takže si povídáme vlastně >> máte už i ty vnoučata. >> Jasně. A a mám vlastně jako svýho syna, mám dvě nevlastní děti a se všema mám krásný vztahy, takže ta rodina je úplně sup. Druhá věc, e, chodím do přírody, >> chodím běhat každej den skoro, takže večer si jdu projít na Petří nebo jedem na chatu a jsem v přírodě štíp dřívý.
39:48Eh, takový ty běžný věci rád si čtu a a ty těžký případy, tak mi asi fakt nejvíc pomáhá jenom vnímáte, že i ty těžký případy můžou mít vlastně dobrej konec. Tak si to jenom takhle mám nějaký nástroje, kterýma si to umím zpracovat. >> Kde se cítíte sám sebou, kdy si řeknete, to jsem prostě já? No vlastně pořád, protože už mi několik lidí řeklo, že se mnou cítí jinak než u psychologa, protože tak jak jsem s těma lidma na tý konzultaci, tak mluvím se svým synem nebo se svou ženou a tak.
40:23>> Vlastně nemáte tu roli, ale jste pořád >> tak jsem to furt já. >> Jedna paní mi řekla, že je šťastná, že nejsem batikovanej sluníčkáři. Proto ke mně chodí ráda. Jo, >> že jste autentický o tom, o čem jsem tady mluvil na začátku, >> že nemažete med k lidem kolem úst, ale >> a normálně se s nima bavím a tím, že ani v soukromí se nezlobím na lidi, nesoudím lidi, tak ani ty svý klienty nesoudím a myslím si, že umím dát velkou dávku nadhledu do těch problémů, který vypadají hodně těživě a tím si myslím, že dávám i jako ten klid těm rodičům, který mají fakt velký trampoty.
40:56>> Vždycky jim říká, hele, dva tři roky spraví se to, buď to úplně v klidu. nebo řeknu dobře, když se to nespraví, tak vašemu děti stačí pár set hodin terapií a zůst venku. Netrápte se tím. Jo, takže i někdy i ta nadsázka a ten nadhled na začátku před tím, aby ten rodič jako nepanikařil a nebo ne. >> Musí tam bejt ta naděje a ta ta vize toho, že to bude dobrý.
41:14>> Vždycky to bude dobrý, když ten rodič udělá změ když chce něco dělat. >> Já teď jsme přednášeli se ženou v Rožnově pod Radoštem, tam bylo skoro 300 lidí. Nádherná přednáška. A a jenom jsem se ptal eh tě těch lidí, co tam byli, kdybyste měli blbý vztahy s rodiči, tak jak jste tady a oni by to chtěli změnit, vzali byste je na milost, kdyby se vám fakt omluvili a všechno, chtěli byste mít s nimi pěkný vztah, no tak najednou lezt rukou, že jasně. Takže to, že něco poděláme ve výchově, je normální. Vždyť jsme lidi a ne děláme to nejlepší, co umíme. Důležitý je mít to vědomí, že i
41:46když si to uvědomím, že bude dítěti 25, tak se to dá napravit. >> Dva roky nejsou v životě život člověka, nic. Takže jestli teď to je blbý a já zaberu, tak najednou mám dalších třeba 30 let, který můžou být krásný s mými dětmi, jo. A můžou mít parádní vztahy. Proto není o tom si něco vyčítat, házet flintu do žita, vůbec ne. Hm.
42:04>> Jenom si uvědomit, že jsem něco podělal a můžu to změnit. To je všechno. >> Moc děkuju za vaše slova. Děkuju za to, co děláte a jak to děláte. Přeju hlavně zdraví, ať se daří a zase někdy se budu těšit. >> Díky moc. Děkuju. >> To byl náš dnešní host, psycholog Milan Studnička. Líbil se vám tenhle rozhovor?
42:22Dejte mu like a přidejte komentář. A abyste nepřišli o další skvělé rozhovory, odebírejte náš kanál Face to Face. [hudba] Ah.
Works on any YouTube video.
Swap youtube.com for 2outube.com in the address bar — or paste a link.
Read another video